Říká se, že existují v zásadě dvě skupiny lidí. Ti, kteří rozdělují lidi na dvě skupiny a ti, kteří to nedělají. Možná je to jenom úsměvná hovadina, ale mi se líbí. Ukazuje limity našeho myšlení a taky naráží na škatulkování a dualitu světa. Baví mě, jak některé základní vlastnosti našeho vesmíru bereme jako samozřejmost. Gravitaci, kauzalitu, prostorovou perspektivu a taky implikovanou dualitu, která tak jemně prostupuje všechno a všechny. Je nemožné představit si papír, který má jenom jednu stranu. VŠECHNO má své dvě stránky, své energie. Původní význam Yin a Yang vychází z přirovnání k hoře. Jak na horu svítí slunce, jedna polovina je osvětlená slunečními paprsky a druhá je ve stínu. Jsou to dvě velmi různé strany, pořád je to však jedna a ta samá hora. No a tak je to se vším. Můj pocit osobní existence vychází primárně z pocitu, že „nejsem okolí a ostatní lidi“. Že je noc poznám tak, že není den a naopak. Svět poznávám díky kontrastům. Díky tomu, že věci jsou různé, na povrchu si odporují a přitom jsou jedním. Teplo, hlad, láska, pocit samoty, život.

Smrt je pro mě fascinující věc už jenom z toho důvodu, že z definice nikdo neví, jaké to je zemřít. Všichni jednou zemřeme a když budeme mít štěstí, bude to krásné. Víme, že zemřeme, protože teď jsme naživu. A ten pocit, že jsme naživu známe teď jenom proto, že jsme kdysi byli mrtví.

Alan Watts byl pro mě svého času bůh a ten o smrti mluví jako o mechanismu, který nám má usnadnit odprostit se od strachu a naplno žít. Máme si uvědomit, že všechno je dočasné a proto se nemusíme bát. Všechny průsery, selhání, úspěchy i krásné okamžiky tady nejsou napořád. Učím se vážit si každého dne, kdy se ráno probudím a jsem naživu, protože jsem se nemusel probudit vůbec. Protože pro někoho, nebo třeba právě pro mě, je dnešek dnem posledním. Ale třeba to ještě nejsem já. A přitom umíráme vždycky dnes. Kdy jindy taky? Zítra? Myslíme si, že to je daleko, že se to stane někdy v budoucnu někomu jinému. Protože mé budoucí já se s tím určitě dokáže vypořádat líp. Hlavně abych se tím nemusel zabývat teď já. Když nad tím tak přemýšlím, naplňuje mě to obrovským pocitem vděčnosti a pokory. Vím, že jsem připravený umřít tady a teď a to mi dává svobodu. I za tu krátkou dobu jsem zažil věci, o kterých se mi ani nesnilo. Doufám, že zažiju mnohem víc, ale takhle by to stačilo, všechno ostatní je navíc. Lidi, které mám rád, to ví a nemám žádné výčitky. Vždycky jsem jednal tak, jak jsem zrovna považoval za nejlepší. Někdy jsem to posral, ale nemohlo to být jinak. Kdyby to mohlo být lepší, tak by to lepší bylo.

Někteří lidé žijí, jako by nikdy neměli umřít a potom zemřou bez toho, aniž by předtím žili. – Dalajláma

Chtěl bych zemřít tak, jak žiju – vědomě. Vědomě to nechat jít a vědět, že je to v pořádku. Osho říká, že umřít nevědomou smrtí znamená propásnout největší příležitost opravdu pochopit, o čem život skutečně je. Zažít ten duševní orgasmus a cítit, jak se vědomí odděluje od těla. Nic jiného to vlastně není. Jen ta nejjemnější operace na světě, návrat domů. Být naplno ponořený v současném okamžiku, byť by to mělo být jednou jedinkrát a naposled. A třeba zemřít s úsměvem a slovy „bylo to super, díky“ na rtech.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

%d blogerům se to líbí: