Poslední týden byl pro mě docela intenzivní a plný nových prožitků. O víkendu jsme byli s kamarády na stěně a napadlo nás, že taky zkusíme vyšplhat na silné lano, které tam bylo zavěšené. Moje technika nebyla úplně nejlepší a ošklivě jsem si popálil oba kotníky. Trochu mi to napuchlo, ale žádná velká věc. Asi dva dny potom jsem se šli koupat do moře a mi nedošlo, že je přece jenom trochu brzo na to lézt s nezahojenou ránou do vody. Výsledkem bylo, že mi pravá noha napuchla tak na dvojnásobek a nemohl jsem chodit. Pro tělo to musela být pořádná bomba, protože nové prostředí, nové látky, nové bakterie. Imunitní systém dostal kopanec.

Co je na tom všem zajímavé, je propojení těla a mysli. Za tu dobu co jsem na NZ jsem zažil jedny z nejlepších stavů vědomí, ale ty byly najednou všechny pryč. Žijeme v době, kdy více a více lidí vnímá psychosomatiku jako regulérní pohled na celostní medicínu a z mojí stále ještě aktuální zkušenosti můžu říct, že somatopsychika funguje taky dobře. Je těžké myslet na „vyšší“ věci, když je tělo v bolestech a trpí. Mysl a tělo nejsou oddělené entity, ale dvě stránky téže mince – mě. Jako lidi máme jedinečnou schopnost. Můžeme změnit naši náladu jednoduše tím, že na něco pomyslíme. Vzpomínáme na hezké zážitky nebo se naopak trápíme kvůli tomu, co přijde. Naše myšlenky v nás probouzí emoce a naše emoce jsou tím, co cítíme.

Myšlenky a emoce způsobují v těle měřitelné fyziologické změny, to už se dneska ví. O čem se mluví možná méně, je skutečnost, že musíme být zdraví, abychom mohli rozvíjet svou kreativitu na maximum. Když se člověk podívá na lidi, kteří jsou na špičce ve svém oboru, většina z nich aktivně sportuje a má jasně stanovený čas, kdy se starají o své zdraví a o sebe. Protože ví, že zdraví je nezbytný základ, aby mohli dělat to, co je baví po co nejdelší dobu. Většina z nás bude žít klidně přes 85-90 let a je třeba na to myslet už teď. Nejvíc mě baví lidi, kteří říkají, jak moc by chtěli běhat nebo dělat nějaký jiný sport, ale nemají na to čas. Když má čas Bill Gates nebo Mark Zuckerberg, tak my máme taky.  Čas je o prioritách, ne o neomezeném počtu hodin denně, takže budu stíhat úplně všechno. A kromě toho, čas je pocit. Je to způsob, jakým vnímáme svůj svět. Kdo je ve stresu a snaží se dělat několik věcí na jednou, pravděpodobně nestíhá žádnou, což intenzitu stresu dále zvyšuje. Jedna z cest je odstranit z našeho života všechny blbosti, které nám nic nedávají, a nahradit je něčím smysluplnějším.

Ale zpátky k tomu hlavnímu. Uvědomil jsem si, jak je těžké nenechat se zlákat myšlenkami a slepě je nenásledovat. Můj špatný zdravotní stav ovlivňoval na co myslím. Najednou jsem začal zpochybňovat některá svoje životní rozhodnutí a obecně jsem se více litoval. Všechno ten den byl problém a každá překážka nepřekonatelná. Přemýšlel jsem nad smrtí a jak bychom se k sobě asi chovali jinak, kdyby nám všem už nezbývalo mnoho času. Konstantně jsem byl ve stavu lehké deprese a bylo mi mizerně. Byl pátek, já v práci a přál jsem si, aby už byl víkend a aby to skončilo. Seděl jsem u svého stolu a najednou mi hlavou probleskla myšlenka „No jo, ale stejně to je všechno jenom jako. Myšlenky nejsou skutečné a já se s nimi ztotožňovat nemusím. Co kdybych je místo toho jenom pozoroval?“ Když mi tohle zaznělo v hlavě, najednou jako by rozsvítil. Zaplavil mě pocit hlubokého klidu a míru. Všechno je přesně tak, jak má být. Kdyby to mělo být jinak, bylo by to jinak. Všechno je naprosto v pořádku. Trvalo to možná pět vteřin, ale takových momentů jsem ten den měl více. Vždycky, když mi bylo nejhůř, jsem si najednou uvědomil, že si tu realitu taky tvořím sám tím, jak mě pohlcují moje myšlenky a považuju je za skutečnost. Stačí pozorovat a nespojovat si nimi pocit své identity.

Obzvlášť to platí o těch myšlenkách, které nám nic pozitivního nepřinášejí. Je třeba si uvědomit, že nejsme naše mysl. Kdybychom jí byli, kdo by pak byl ten pozorovatel? Jsme ticho, ze kterého všechny myšlenky vystupují a do kterého se zase navrací. Jsme interval mezi dvěma tóny a prázdnota mezi dvěma předměty. Vždycky jsme tady byli a vždycky tady budeme. Mění se kulisy na jevišti, mění se herci, ale hra je pořád stejná. A užít si ji na maximum můžeme jedině tehdy, když pochopíme, že je to opravdu jen hra.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

%d blogerům se to líbí: