Už jsem tady půl roku a za tu dobu se hodně změnilo. Prošel jsem si různými mentálními stavy, poznal nová místa a lidi, některé věci nechal za sebou. Cítím, že tohle je teď můj domov a nedokážu si představit, že bych žil někde jinde. Ne v budoucnu, ale teď. Představa, že bych tehdy zůstal doma, mi nahání husí kůži. Nejenom pro to, že bych se připravil o tolik nových zážitků, ale taky pro to, že bych nezažil některé z nejlepších pocitů v mém životě. Po šesti měsících cítím, že ostražitost smyslů a mysli, která provází každou velkou změnu, se pomalu vytrácí a nastupuje pohodlná průměrnost a průměrná pohodlnost. V práci, ve volném čase, v osobním rozvoji. Do psaní se začínám nutit a věty ze mě lezou jen těžce. Mám tendenci psát o věcech, o kterých bych měl a mohl a ne, o kterých musím, protože si nemůžu pomoct. Tenhle příspěvek je zase trochu jiný a cítím, že se píše sám. Můj blog měl být místem pro shromažďování „velkých“ myšlenek, o kterých se nikde jinde moc nepíše. Jako křižovatka nápadů, podnikání, spirituality, společenských změn, životních směrů a různých způsobů, jak žít. Nakonec z toho vylezlo něco jako můj zápisník, který lépe nebo hůře dokumentuje mou cestu. Nedělám si iluze, že někdo jiný tady najde nějakou reálnou hodnotu, kterou dokáže aplikovat do svého života. To bych asi musel hodně změnit formát. Nicméně slouží svému účelu, protože, aspoň ze začátku, jsem měl pocit, že bych měl něco napsat, aby tam nevisely jenom prázdné webovky. A čase se z toho vyklubala určitá forma terapie. A to, že stránky pořád vypadají tak hrozně, jak vypadají, není náhoda. Mohl bych strávit pár hodin a pár korun nad pořádnou šablonou, ale co z toho, když nebudu mít žádný obsah? Obsah vždy nad formou, třeba časem bude obojí.

Poslední dobou sice píšu hodně, ale máloco jde sem. Částečně to je taky tím, že jsem se více zabydlel a už tolik nevnímám okolí. Už to pro mě není nové. Co když po půl roce vždycky sklouznu zpátky do návyků, o kterých jsem si myslel, že už jsem se jich nadobro zbavil? Co když budu pořád potřebovat změnu prostředí, abych se udržel na těch skvělých stavech, které mě naplňují štěstím a vděčností? Ano, vděčností.. Zdá se, že vždycky, když se přistihnu, že je mi mizerně, je to proto, že jsem přestal děkovat. Sobě, životu i všemu ostatnímu, že se mám tak skvěle. Že žiju v blahobytu a můžu si dovolit řešit takové věci jako sny, a co pro mě znamená žít naplněný život. Je třeba děkovat.

Posledních pár dní zdá se být vyhrocením několik uplynulých týdnů. Koncem ledna jsem jel na dva týdny za rodinou do Austrálie a bylo to parádní. Teplo, klokani, nekonečné pláže a moře teplé jako kafe. Zpátky jsem si s sebou přivezl kufr vlastních věcí, který jsem jim tehdy nechal v Praze. Měli nevyužitý limit na zavazadlo a vypadalo to jako dobrý způsob, jak dostat na Zéland pár dalších věcí a vybavení na zimu. Když jsem si všechny ty věci přivezl sem, uvědomil jsem si, že je vlastně nepotřebuju a kdo ví, jestli někdy potřebovat vůbec budu. Doteď jsem byl spokojený s tím, co jsem měl a nic mi nechybělo. Zdá se ale, že jsem si přivezl taky něco dalšího. Něco, co jsem neměl v plánu.

Během těch pár týdnů jsem byl poměrně intenzivně vystavený nevyžádaným radám týkající se úplně všeho. Od práce přes vztahy až po výchovu dětí. Říká se, že nejhorší je nevyžádaná rada. A že jsem jich už taky dostal i rozdal. Každý je vždycky chytrý, když jde o ostatní, ale doma má uklizeno málokdo. Kdysi jsem někdy slyšel, že když nám někdo radí, je vždycky dobré se podívat, v jaké situaci ten člověk je. Jestli je tam, kde chceme taky jednou být. Pokud ne, nemá smysl se tím ani zabývat. Spoustu lidí si taky na druhých kompenzuje svoje špatná životní rozhodnutí a co víc, mají tendenci jeden extrém nahrazovat druhým extrémem. Tohle jsem během své návštěvy dost vnímal a většina věcí šla jedním uchem tam, druhým ven. Říká se, že chytří lidi se učí z vlastních chyb, moudří lidi se učí z chyb ostatních. Souhlasím, ale ať mi nikdo nemluví do toho, jak bych měl žít nebo jakou partnerku si mám najít. Na tyhle věci jsem už nějakou dobu poměrně háklivý. Údajně od devíti let, kdy jsem vítězoslavně prohlásil, že si nenechám mluvit do života. Jsem si jistý, že tehdy jsem neměl nejmenší ponětí o tom, co to vlastně znamená. Ale zdá se, že tohle mě přece jen nahlodalo a přestal jsem si být tolik jistý svými rozhodnutími a sám sebou.

A život je třeba žít tak, jak ho dokážu žít jenom já. Je tak snadné propadnout pozlátku nebo vlastním představám o tom, co by mě udělalo šťastným. Pomalu přicházím na to, jak je kriticky důležité tyhle věci objevovat a ne vymýšlet a plánovat. Líbí se mi představa, že žiju v luxusu, ale vím, že samotná cesta za věcmi mě nenaplňuje. Je fajn, když je člověk obklopený kvalitními předměty, ale svůj život tomu neobětuju. Líbí se mi představa, že podnikám a svou činností měním tenhle svět k lepšímu. Ale jsem zamilovaný do té cesty? To zatím nemůžu říct. Líbí se mi představa, že vytvářím něco hodnotného, uměleckého, a ostatní nacházejí krásu a inspiraci v mých slovech. Ale nemám jenom zromantizovanou představu o tom, co to znamená být autorem? Jak vím, kdy jsem to opravdu já?

Třeba je v mojí nátuře, že se potřebuju hýbat, být pořád v pohybu, protože jakmile se na delší dobu zastavím, tak stagnuju a umírám. Třeba je mou životní rolí něco, co jsem zatím neobjevil. To je asi dost pravděpodobné, protože zatím jsou vyzkoušel takový zlomek věcí, že to ani nestojí za řeč. Myslím, že ty nejlepší věci v životě se stanou. A třeba jednou z nich bude i den, kdy si uvědomím, kým ve skutečnosti jsem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

%d blogerům se to líbí: