V poslední době taky hodně přemýšlím nad osobní změnou a jak to je zatraceně těžká věc. Je to frustrující, jde to pomalu a spousta věcí jednoduše bolí. Čím hlouběji jdeme, tím těžší to je. Nevím přesně, co je klíčem k tomu, aby si lidi změnili život, sám na to ještě přicházím. Ale zdá se mi, že to je nějak takhle: Jako první musím věřit tomu, že věci můžou být jinak a lepší, než jsou teď. Jasně, všechno se neustále mění, ale když je někdo zasekaný ve špatné práci nebo vztahu, žádné světlo na konci tunelu vidět nemusí. Zadruhé musím pochopit, že nikdo jiný není zodpovědný za moje štěstí nebo můj život. To znamená, že za sebe musím převzít zodpovědnost a uvědomit si, že pokud chci dosáhnout nějaké změny, já musím být tím prvním hybatelem. Musím být sebevědomý, protože jinak nikdy neuvěřím tomu, že to dokážu. Jak získám sebevědomí, když ho nemám? Dostanu se do situací, o kterých si myslím, že je nezvládnu a pak v nich uspěju. Jak se odhodlám se do takových situací pustit? Chápu, že všichni lidi jsou nedokonalí a cesta k úspěchu vede vždycky přes selhání. Musím přijmout, že abych se dostal tam, kam chci, musím se spoustu nových věcí naučit. A kde se zkouší nové věci, tam se nevyhnutelně dělají chyby.

Uvědomil jsem si, že každý den v něčem selžu – měl jsem více cvičit, více pracovat, nedokázal jsem se vzbudit tak brzo, jak jsem chtěl, sežral jsem na posezení balíček sušenek, i když jsem tyhle věci chtěl omezit. Ve chvíli, kdy ale všechny tyhle věci přijmu, ztratí nade mnou moc. I ta nejmenší akce je lepší, než nedělat nic. Je třeba padat vždycky o kousek dopředu. Jediný způsob jak neuspět v X, je nejdřív se vůbec k X dostat. Co když klient nezaplatí fakturu, já nebudu mít dost peněz a zkrachuju? K tomu musím nejdřív nějakého klienta vůbec mít a abych ho měl, potřebuju v prvé řadě produkt. Co když nemám na to uběhnout maraton, začít podnikat nebo získat práci, kterou jsem vždycky chtěl? To je dost možné, ale pokud budu něco dělat, posune mě to blíž k cíli, i když ho zatím nemusím dosáhnout. A to se počítá, protože za pár let budu úplně někde jinde něž lidi, co si jenom stěžujou a čekají, až jim všechno spadne do klína.

Je možné, že napíšu 50 článků a žádný z nich nebude dobrý. Jediný způsob, jak to ale zjistit, je napsat 50 článků. Bylo by fajn, kdybych se za tu dobu v psaní zlepšil a kvalita mého psaní šla nahoru, ale to nikdo neví. Třeba je tohle úplně slepá větev. Na druhou stranu je jasné, že pokud psát nebudu, tak se nikdy nezlepším. Asi nebude každý článek lepší, než ten předchozí, ale to je OK. Kdyby byly všechny vynikající, byly by svým způsobem průměrné a ničím by nevynikaly. Důležitý je dlouhodobý trend. Ale jak se někdy člověku nechce? Je to neuvěřitelné. Vím, že to je to, co chci, co bych měl, a je to jediná věc za počítačem, co mě dostává do flow. Někde jsem četl, že „dokud nezačnu psát, vlastně nevím, co si myslím“. Něco na tom bude a je zvláštní, pro kolik lidí je skoro až životně důležité mít nějaký svůj diář nebo deník. Udržuje nás to při smyslech. Papír snese všechno a vždycky jsem cítil, že jakmile něco napíšu, je to najednou reálné. I když to jsou třeba jen jedničky a nuly, ale někdo jiný se na to může podívat a pochopit, jak jsem se cítil, co si myslím, s čím bojuju. Psaní zajímavým způsobem čistí hlavu. Vnímám to tak, že jakmile dám něco na papír, už to nemusím nosit v hlavě a uvolní se mi místo pro něco jiného. Je to tvůrčí činnost, o které je v dnešní době velká nouze. Kolik času sami něco tvoříme a kolik jenom konzumujeme výtvory ostatních? Pro obyčejného člověka, který se tvorbou neživí, to bude hodně ve prospěch spotřeby. Jak by bylo hezké to aspoň vybalancovat na 50-50? Sem tam chvíli psát, hrát na kytaru, tančit, malovat. V některých dobách bylo normální, že lidi měli svoji denní práci a bokem se věnovali umění, vědě nebo politice.

Pokud mi ale psaní tolik dává, proč je tak těžké něco napsat? Jako bych byl zvláštně rozpolcený mezi (aspoň) dva lidi. Jeden ví, co je pro oba dobré a co by se mělo dělat, ten druhý se bojí změny a akce. Ne, že by se chtěl dívat celé dny na videa s kočkami, ale snaží se oběma namluvit, že když jsme busy, znamená to že jsme i produktivní. Pohodlnost a nečinnost převlečená za druhořadou prospěšnost. Ale dělat ty věci, které by skutečně změnily život, to ne.  Myslím, že každý ví, co by měl a chtěl dělat. Problém je v tom, že málokdo to opravdu dělá. Důležité je vědomě chytnout ten moment a říct si: „OK, teď půjdu dělat něco, do čeho se mi nechce, nebo po čem budu grogy. Ale budu mít ze sebe dobrý pocit, že jsem udělal něco, co jsem měl. Kdybych to neudělal, bude mi teď pohodlně a později budu mít výčitky svědomí a bude to daleko horší“. Den, kdy se mi vůbec nechce, je den, kdy musím nejvíc. Je třeba se postupně po malých krůčcích vytrénovat.

Nedávno jsem narazil na pravidlo pěti sekund. Jde o to, že když stojíme před úkolem, do kterého se nám nechce, ale víme, že bychom měli, začneme počítat od pěti do nuly a pak vstaneme a půjdeme to udělat. Počítat na druhou stranu se nedoporučuje, čísel je poměrně hodně a je fajn mít daný strop. Ve výsledku ten email nebo hovor stejně zabere jenom pár minut a máme to rychle z krku. Ale naše představy jsou nafouknuté a čím víc nad tím uvažujeme, tím horší se to zdá a tím méně se nám do toho chce. Je to začarovaný kruh. Nejlepší způsobem jak se přimět k tomu věci dělat, je příliš nad nimi neuvažovat. Tohle se mi osvědčilo zejména když jde o koupání ve studené vodě. Když už se jednou člověk rozhodne, že tam opravdu vlézt chce, měl by to rovnou udělat a vůbec nad tím dál nepřemýšlet. Takové to „nejdřív kotníky, pak kolena“ jenom všechno zhoršuje. Protože mysl se toho hned chytí a začne nám projektovat, jaká nám bude kosa, až tam vlezeme celí. Jo, má pravdu, ale taky si na teplotu rychle zvykneme a je to v pohodě. No a tak to je se vším.

„We suffer more in imagination than in reality.“ – Seneca

Možná je dobré sem tam spadnout úplně dolů na dno, protože člověk si uvědomí, že by vlastně taky nějak přežil a není to taková hrůza. A hlavně ze dna to vede jenom jedním směrem. Stoici tohle moc dobře věděli. A konkrétně Seneca, jeden z nejbohatších mužů v Římě, chodil několik dní v měsíci cíleně jako trhan a jedl jenom to nejzákladnější jídlo. Aby si připomněl, že kdyby o všechno přišel, stále by měl svou důstojnost a život by vlastně nebyl tak špatný. A taky si svého majetku o to více vážil. Myslím, že to je něco, co bychom mohli trénovat taky a nejenom v těchto podobách. Zdrženlivost a skromnost je v některých věcech na místě. Když budu každý den chodit na večeře do restaurace, za chvíli to pro mě bude standard. Když to bude jednou za týden, tak událost.

Baví mě občas se jen tak pozorovat a přistihnout se při nějakém chování. Kde se to ve mě bere? Proč na situace reaguju zrovna tímhle způsobem? Nemám zdání, ale je to hodně hluboko. Tak hluboko, že už je divné to vůbec zpochybňovat. S pobavením jsem si před pár dny uvědomil, že si nepamatuju na svět bez peněz. Lépe řečeno na dobu, kdy jsem o téhle zvláštní iluzi jménem peníze ještě neměl ponětí. Stejně tak si nepamatuju, jak jsem se choval, když jsem ještě neznal další pravidla naší společnosti. Když se někam vyjde, tak se pozdraví. Ostatním lidem se vždycky drží dveře a první jdou ti, co vycházejí ven. Kdo chce něčeho v životě dosáhnout, jde na VŠ. Tohle a tohle si nemůžeme dovolit, protože nejsou peníze. Že „nejsou peníze“ je možná ta největší hloupost, ale pro příliš mnoho lidí tvrdá realita. Problém je, že si pak tohle přesvědčení táhneme celý život a ovlivňuje spoustu našich rozhodnutí a emocí. Stejná událost pro člověka, který si myslí, že „peníze vždycky nějak byly a budou“ může být dost jiná zkušenost. Stejně tak jako přesvědčení, že lidi, co mají peníze, k nim přišli nelegální cestou a ti, co pracujou tvrdě, vždycky ostrouhají. A kolik takových věcí v sobě máme?

Tak moc jsme někdy ovlivňováni názory okolí, že o vlastní identitě nemáme ani páru. A může být těžké se od toho okolí odprostit. Mentálně i reálně. Pamatuju si, že kdysi jsme s kamarády všichni tak nějak běhali. Ale když jsem to začal brát trochu vážně a trénovat na první půlmaraton, většina odpadla, což mě hodně demotivovalo, protože jsem nechtěl jít sám. Ale tak to prostě je. Bylo by hodně zvláštní, kdybychom byli hned ze startu obklopení lidmi, kteří mají stejné cíle, ambice, vášně, sklon k riziku a nevím co ještě. Člověk proto musí více hledat a rozprostřít se v prostoru. Pokud se mnou nikdo nechce trénovat, stejně tam půjdu, s někým se seznámím a budu mít záruku, že jsme na stejné vlně. Nedává smysl nechat se omezovat nízkými standardy ostatních lidí. A není to o tom, kdo je lepší nebo horší. Jde o to, že máme jiné priority, hodnoty a cíle. Co je důležité pro mě, pro někoho jiného být nemusí. A je to taky o toleranci. Někdo se spokojí s málem, někdo chce víc.

Je to taky o tom, čemu věnujeme pozornost. Pokud vůbec existuje něco jako objektivní realita, tak to rozhodně není ani můj ani tvůj svět. Už z definice. Každý vidí to, co chce a co je v souladu s jeho přesvědčením. Všichni kradou nebo si navzájem pomáhají, svět je plný násilí nebo lásky, já jsem chudák nebo král. Nedávno jsem narazil na blog člověka, který vlastní údajně jenom 64 věcí. Pořád cestuje, investuje do start upů a tenhle minimalistický způsob života mu vyhovuje. Nic víc nepotřebuje, aby byl šťastný. Za mě parádní myšlenka a zdroj velké inspirace do života. Někdo jiný by řekl, co to je za šaška, že není možné, aby měl jenom 64 věcí. A taky by pro to hned našel důkaz, protože na stránkách má úplný seznam. A ejhle, jenom dvě trika? Tak buď je prase, nebo lže. Může být klidně obojí, mi je to jedno. Přijde mi fascinující, že někdo dokáže zredukovat svůj život jen na to potřebné a žít tak lehce. I kdyby v reálu těch věcí měl 150, pořád to je podstatně méně než normální člověk. Jde jenom o to, co chceme vidět. Buď inspirativní způsob života, ze kterého si můžeme něco vzít, nebo jenom laciný marketing. Spousta lidí by možná namítlo, že jim je to k ničemu, protože mají dítě, chalupu, vybavení na hory, musí mít přece zařízenou kuchyň, atd, atd. Místo toho aby se zamysleli nad hlubší myšlenkou a tím, jak by ji mohli, aspoň částečně, aplikovat na svůj život a dosáhnout tak na určitý výhody, které z toho můžou vyplývat. A taky nejde o to zredukovat svůj život na 64 věcí, ale zařídit si ho opravdu podle sebe. A to je pro mě asi ta nejvyšší meta. Mít svobodu a možnosti žít jakkoliv budu chtít. Je jisté, že v různých životních fázích to bude vypadat různě, ale princip bude pořád stejný. Žít život podle sebe.

A jsme zpátky na začátku. Jak se dostat tam, kam chceme? Někdy to bude chtít spoustu tvrdé práce, někdy naopak totální odevzdání se vesmíru nebo druhému člověku. Cílů je jako lidí a cest k nim ještě daleko více. Ale na začátku musí být změna myšlení, které musíme dovolit, aby se otiskla do naší reality. Nebo je naopak samotná změna vědomí tím cílem a všechno ostatní je sekundární? Ty věci spolu bezpochyby souvisí a posun ve vědomí s sebou pravděpodobně přinese i „hmatatelnější“ změny v životě. Záleží na úhlu pohledu. Ale pokud někdo čte tenhle článek, je nejspíš lidská bytost. A lidi nežijou jenom v materiálním světě nebo jenom v abstrakcích svého myšlení. Žijeme v obou rovinách a tak je to třeba i vnímat. Každý ten mix máme trochu jiný, ale je to o rovnováze. Extrémy většinou nefungují. Ale ať je to jakkoliv, ta nejdůležitější práce, kterou můžeme udělat, je ta v naší vlastní hlavě. V psychologii se mluví o mentálních modelech, což jsou všechna přesvědčení, světonázory a heurestiky, pomocí kterých se ve světě orientujeme. To, že všichni kradou, Země je placatá nebo nás nikdo nemá rád jsou všechno mentální modely. Věřím tomu, že tenhle svět je na míru a tolik z naší zkušenosti je individuální, že možná vůbec nedokážeme vnímat objektivní pravdu. Ale možná by stálo za to naše zaprášené a oprýskané modely vytáhnout na sluníčko a zjistit, jestli nám jsou k užitku nebo nás drží zkrátka. Některé by možná stačilo jenom přetřít, jiné opravit a další vyhodit úplně a na jejich místo dosadit nové a lepší. A kdo ví, třeba jich ke spokojenému a naplněnému životu potřebujeme i méně než 64.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

%d blogerům se to líbí: