Dnešní svět je neskutečně vzrušující a plný velkých změn. Zatímco před pár stovkami let žily celé generace lidí stejně, teď o tom nemůže být ani řeč. Kdysi bylo normální, že každý měl dům nebo statek, kus pole a pár zvířat. Přes den se pracovalo na poli a lidi žili z toho, co sami vypěstovali nebo směnili se sousedem. Běžný vesničan moc necestoval, nebylo taky proč. Všechno potřebné k životu bylo na dosah. A když nadešel ten správný čas, vzal si někoho z vedlejší vesnice zhruba podobného věku, který ještě nebyl zadaný a/nebo smrtelně nemocný. Z našeho pohledu byl svět možná jednodušší. Možná to máme jednodušší teď, protože i ti nejchudší z nás jsou bohatší než byla většina lidí před sto lety. Jsme společností blahobytu, který se do budoucna bude dál zvyšovat.

Vždycky, když nad něčím podobným uvažuju, narazím nevyhnutelně na jednu věc. Může se nám totiž zdát, že TEĎ jsme na vrcholku pomyslné pyramidy vývoje lidské civilizace. Podívejme se přece na ty křupany, jak neměli žádnou techniku, automatizaci ani ponětí o kvantové fyzice a jednotné teorii pole. Myslím, že tenhle pohled je hodně egocentrický a do značné míry arogantní. Nejsme prvním modelem civilizace, který tady byl a pravděpodobně ani posledním. Stojí za to si připomenout, že období starověkého Egypt trvalo přibližně 5000 let (!) a od průmyslové revoluce, která v podstatě položila základy pro moderní svět, jak ho známe dnes, to je asi 250 let. Nemluvě o tom, že pyramidy v Gize jsou jediným stále existujícím divem světa a pokud vím, nikdo ještě nepřišel s uspokojivou teorií, jak byly postaveny. Teď rozhodně ještě nejsme na vrcholu, na to máme spoustu problémů, které bude třeba vyřešit. Ale jsme rozhodně dál, než jsme byli před pár desítkami let. Jsme na další úrovni, ale na vrchol nikdo nevidí.

Je pravda, že byla období, kdy úroveň vědy, poznání a blahobytu poklesla. Pálily se knihy, miliony lidí umíraly na snadno léčitelné nemoci, vedly se války. Ale každá éra je ta, co je „nejdál“. S jistotou teď žijeme v době, na kterou se budoucí generace budou dívat skrz prsty a ťukat si na čelo. Jak mohli nevidět, že taková úroveň znečištění nevyhnutelně povede ke globálním ekologickým katastrofám? Proč se pořád dohadovali o tom, čí imaginární přítel je ten opravdový? Copak nechápali, že národnosti, politická přesvědčení a rasový rozdíly nás jenom oddalují, místo toho, aby si uvědomili, že jsme všichni občany jedné Země? A proč vlastně pořád používali peníze?

Náš platební systém je starý několik tisíc let. Myslím tím od doby, kdy jsem přešli od směnného obchodu ke standardizovanému prostředku směny. Na scénu přišly drahé kovy, protože měly vnitřní hodnotu, daly se tavit, slévat, jednoduše vážit a hezky se blýskaly. Z toho vznikly mince, přestali jsme vážit a začali počítat. Dneska už jsou peníze něčím jiným. Nejsou kryté zlatem a většina existuje jenom virtuálně, ne v hotovosti. Jsou to jedničky a nuly. Centrální banky si „natisknou“, kolik je zrovna potřeba a úspory většiny lidí sežere inflace. Vytvořili jsme si opravdu zvláštní svět. Myslím, že spousta lidí doopravdy nechápe, co peníze vlastně jsou a k čemu slouží. Peníze nejsou skutečné, ale jsou něčím, co jsme si uměle vytvořili, abychom spolu mohli jednodušeji směňovat a vyjadřovat hodnotu věcí. Peníze jsou účetní jednotka. A protože doopravdy neexistují, nemohou samy o sobě být bohatstvím. Ano, skutečné bohatství můžeme v penězích vyjádřit a můžeme ho za peníze pořídit, ale jsou to dvě různé věci. Peníze jsou informační síť, měrná jednotka, stejně jako centimetr nebo kilogram. Tyhle věci se samy od sebe v přírody nevyskytují. Pokud nevěříš, zkus někdy někomu donést tři centimetry a dvě kila. Čeho? Ničeho, jen tak. Že nejde? No právě.

Když odvádíme nějakou práci, dostaneme za ní zaplaceno a vydělané peníze pak použijeme dle libosti. Mzda nám jenom říká, jakou máme produktivitu práce a jak velkou hodnotu vytváříme (teoreticky), ve skutečnosti ale za všechno na světě platíme svým časem. Myslím, že kdyby lidi více uvažovali tímhle způsobem, nekupovali by tolik blbostí. Ta nová pohovka je najednou dost drahá, když jsem za ní dal dva týdny života, které už nikdy nedostanu zpátky. Problém je v tom, že jsme si navykli zaměňovat peníze a bohatství. Problém je v tom, že ve 21. století používáme myšlenkový model starý pět tisíc let. Problém je v tom, že tahle informační síť není stavěná pro potřeby globálního světa a globální ekonomiky.

Existuje něco, čemu se říká Kardašovova škála vývoje civilizací. Je pojmenovaná po ruském astronomovi Nikolaji Kardašovovi a představuje teoretické úrovně, kterými civilizace může procházet. Pro nás je nejdůležitější typ I, neboli civilizace, která naplno využívá zdroje své domovské planety a obecně vzato žije v planetárním měřítku, už ne v národním. V současnosti jsme asi na koeficientu 0.72, ale už máme některé prvky z civilizace typu I. Angličtina, do budoucna možná čínština je jazyk typu I. Internet je komunikační a informační síť typu I. Globální otevřený obchod a pohyby zboží a neomezená migrace jsou prvky typu I. Bitcoin je měna typu I.

O Bitcoinu a kryptoměnách se toho píše čím dál víc a rozhodně to jen tak nepřestane. Ano, je to do jisté míry bublina, ale i internet si prošel svou bublinou, to je u nových technologií normální. Internet byla svého času senzace a spousta lidí nechápala, proč potřebujeme tuhle novou „věc“. Vždyť televize a rádio fungují více než dobře. Co je dneska každému zpětně jasné je fakt, že internet nabral na síle tím, jak lidi postupně přicházeli na nové způsoby jeho využití. A dneska už žijeme všichni online. Práce, zábava, nakupování, vzdělávání, socializace, sex. S blockchainem to bude stejné a bude to velké. Je to technologie, která je stavěná pro globální svět. A má potenciál nadobro změnit způsob, jakým mezi sebou směňujeme hodnotu, budujeme důvěru, chráníme svá data, přistupujeme k informacím a vůbec žijeme online.

Tenhle článek ale není o kryptoměnách. Je o několika věcech, které změní svět. Blockchain je jenom jedna z nich. Protože jestli si můžeme být něčím jistí, pak je to fakt, že svět za 30, 40, 50 let bude vypadat hodně jinak. Už teď žijeme ve světě sdílené ekonomiky. Největší dopravce nevlastní žádné žádné auta ani letadla (Uber), největší síť ubytování nevlastní žádné byty ani hotely (AirBnB), největší sociální sítě nevytváří žádný obsah (Facebook, Instagram, Snapchat). Všechno je to na koncových uživatelích. Co mají ale tyhle firmy společného, je, že reprezentují určitou myšlenku. Místo konkrétního produktu vytvořily platformy pro sdílení, které řeší problémy a neefektivity trhu. Sdílená ekonomika je nevyhnutelná, až zbytek světa dožene západní svět ve spotřebě, protože není možné, aby šest miliard lidí spotřebovávalo tolik aut, oblečení a elektroniky jako nynější vyspělé státy. Ty to teď dělají na úkor těch méně vyspělých, kde se ale všechno vyrábí. Odpovědí je možná technologie, ale určitě se více staneme společností pronájmu věcí, než vlastnictví. A jak jsem teď slyšel v jednom podcastu, tím pádem nás vlastnictví nebude tolik zatěžovat. Souhlasím, zbavit se poloviny věcí, které člověk stejně nepotřebuje, je nesmírně osvobozující.

To je ale jenom začátek. Dá se čekat, že třeba Uber změní s rozšířením autonomních aut svůj model a bude mít první taxíky bez řidičů. (Které si lidi budou objednávat, ale nevlastnit. Aktivní využití aut v poměru k jejich ceně je asi nejhorší „investice“, která existuje). Rozvoj a masové přijetí autonomních aut má potenciál změnit nejen dopravu osob, ale hlavně logistiku. Už teď jsou samořídící auta bezpečnější než člověk a časem budou taky levnější. Neunaví se, nepotřebují sociální a zdravotní pojištění a taky nebudou stávkovat. A hlavně čím víc jich bude, tím budou spolehlivější a přesnější, o to už se umělá inteligence postará.

To je další velká věc na obzoru. Ještě nedávno jsem házel robotiku a umělou inteligenci do jednoho pytle, což nemusí být vždycky správně. AI je vlastně jenom kód, operační systém. Bude hodně zajímavé vidět, jak se náš právní systém popere s příchodem samořídících aut a umělé inteligence. V jakém bodě pár řádkům kódu přiznáme právní identitu a tím pádem práva a odpovědnost? Umělé inteligence se někteří lidi vyloženě bojí, zvlášť když přijde řeč na sebe-uvědomělé roboty. Uvědomění si vlastní existence je bezpochyby velký milník ve vývoji inteligence a vytvořit odraz našeho vlastního vědomí v něčem „neživém“ by bylo fascinující. Myslím, že bychom se tím mohli dozvědět více o sobě samých, než si možná myslíme. S přibývajícími schopnostmi AI budeme taky čím dál tím více nahraditelnější. Je pořád ještě hodně oblastí, ve kterých pracujou lidi, ale stroje nebo programy by to zvládly daleko lépe. A bude jich jenom přibývat. Což je zásadní společenská změna, na kterou nás vzdělávací systém ani v nejmenší nepřipravuje. Místo kreativity, syntézy myšlenek a umění inovovat se učíme věci nazpaměť v systému, které vychází z organizace dělníků v prvních továrnách v 19. století (už jsme zase u té průmyslové revoluce). Tohle vytěsňování lidí z výrobního procesu základních produktů a služeb potřebných pro přežití otevírá spoustu dalších otázek o úloze lidí ve společnosti blahobytu, který není závislý na jejich práci. S tím je úzce spojené téma základního přijmu, protože najednou už nebudeme potřebovat, aby všichni pracovali. Minimálně ne tak, co dnes pod pojmem „práce“ chápe většina lidí.

Velkým tématem je proces učení umělé inteligence (machine learning), ve kterém se AI může samo přizpůsobovat a měnit svůj kód. A taky platí, že čím víc dat, tím větší šance objevit skryté vzorce, a tím chytřejší algoritmus. Aneb zpátky k autům – jedna Tesla má informace o jedné cestě, o jedněch podmínkách, o svém bezprostředním okolí. Síť několika tisíců takových aut je chytřejší, protože se můžou od sebe učit navzájem a nemusí těmi podmínkami samy projít. Je to vlastně to samé, co umožnil knihtisk lidem. Taky se už nemusíme učit jenom ze své vlastní zkušenosti, ale můžeme se z knih dozvědět o životech ostatních lidí a být díky tomu chytřejší nebo se vyhnout chybám, kterými si oni prošli. AI funguje dost podobně, akorát na steroidech a v cloudu. Různí lidi definujou umělou inteligenci různě, ale nějaké základy AI tady jsou už opravdu dlouho. Pokud si někdo myslí, že to je daleko, nebo se ho to netýká, tak omyl. Umělou inteligenci využíváme každý den skoro všichni, jenom o tom často nevíme. Jedno je ale jisté, do budoucna bude chytřejší a chytřejší.

Skvělým příkladem machine learningu je hlasové ovládání. Třeba Amazon Echo a Alexa jsou s tím asi nejdál. Nejenom, že si Alexa pamatuje návyky, oblíbenou hudbu, často objednávané produkty a spoustu dalších věcí, umí se ale taky přizpůsobit konkrétnímu uživateli. Naučí se rozpoznávat drobné odchylky v jeho hlase, výslovnosti a přízvuku, takže čím déle ji někdo používá, tím přesnější všechno je. Hlasové ovládání a zvuk jako medium je pořád velmi živý. Šetří totiž čas a čas je ultimátní hodnota v životě. Skvěle o tom mluví Steve Jobs ve svém projevu na Stanfordu. Nejdražší postel na světě je ta nemocniční, protože tam je jedno, kolik peněz máš na účtu. Zdraví je nejvíc. Jsou věci, které šetří čas, dokonce spoustu času a proto budou vždycky hodnotné. Rádio ještě nevymřelo, protože poslouchat hudbu můžu i při jiných činnostech, třeba při řízení auta nebo v autobuse po cestě do práce. To samé platí pro podcasty, audioknihy a chytré domácnosti. Proč bychom měli něco vyhledávat na počítači nebo telefonu, když stačí se stačí jenom vyslovit a je objednáno i zaplaceno.  Když už je řeč o Amazonu. Den, kdy eshopy budou synonymem pro kupování věcí ve VR, není zas tak daleko. Proč bychom se měli spokojit jenom s obrázky na internetu, nebo někam cestovat do normálního obchodu, když si stačí nasadit brýle a během několik minut si vyzkoušet nové oblečení, elektroniku, trailer nového filmu nebo videohry. Všechno z pohodlí domova a k nerozpoznání od skutečného světa.

Proč bychom nemohli mít lednici, která eviduje, jak která věc je tam dlouho, kolik obsahuje kalorií, minerálů a dalších látek, na základě svého obsahu nám doporučí recept na večeři a když něco dojde, tak to přiobjedná.  Že sci-fi nebo nesmysl? Všechny tyhle technologie tady už jsou, spotřebitelské chování zatím ne. Ale tak to bylo, je a bude s inovacemi a velkými společenskými změnami vždycky. Jenom teď je hnacím motorem technologie. Někdo si možná může myslet, že tohle všechno je daleko. Něco možná jo, ale většina věcí už je tady a teď. Za tu krátkou dobu, co jsem na živu, se svět neuvěřitelně změnil. Proč by se najednou mělo všechno zastavit v nějakém umělém bodě a stagnovat? Tak nefunguje svět ani lidi. Život je změna. Je třeba otevřít oči a uvědomit si, jaký je skutečně svět, ve kterém žijeme DNES. Ne svět, ve kterém jsme vyrůstali nebo dospívali. Myslím, že spousta lidí se zasekne v osobním rozvoji a proto je i spousta změn ve světě jednoduše mine. Nechtějí nebo neumí se přizpůsobit novým věcem. Je to jako ve vztazích. Dostávají mě lidi, co říkají, že rutina ve vztahu je nevyhnutelná. Myslím, že tím akorát dávají najevo, že nemají dostatečný závazek k sobě samým. Když jsem totiž odhodlaný být každý rok lepším, schopnějším a plnějším člověkem, jak by se to mohlo neprojevit v mých vztazích? Jak by moje vztahy mohly být pořád stejné? To nejde.

Přiznám se ale, že už mě docela míjí sociální sítě. Chápu, proč to jsou miliardové společnosti a proč na nich lidi tráví většinu svého času. Chápu, jak někdo může vydělat miliony nahráváním gameplay videí nebo recenzováním tenisek na YouTube. Pozornost. Protože až ve chvíli, kdy mám tvoji pozornost, můžu ti něco prodat, přesvědčit tě nebo ti něco sdělit. Jsou tací, co věří tomu, že se blíží den, kdy lidi (hlavně v rozvojových zemích, které teprv půjdou online), budou dostávat zadarmo telefony. Protože když nebudou mít telefon a internet, jak jim může někdo něco prodat? Smartphony nahradily televizi a stolní počítače, o tom dneska snad už nepochybuje nikdo. Vtip je v tom, že všichni teď máme vlastní přístroj a proto je daleko jednodušší cílit reklamy konkrétně na nás.

Četl jsem teď na Mediu článek, ve kterém se ptali lidí, jak by jedním slovem shrnuli rok 2017. Za mě? Změna, jednoznačně. A doufám, že rok 2018 bude ještě větší změna. Ne, nemyslím si, že všechno to, o čem tady píšu bude k lepšímu a určitě ne všechno přijde v masovém měřítku letos. Ale rozhodně tam směřujeme. Kamarádka se mě nedávno zeptala, co vlastně chci od života. To je jednoduché, žít naplno. A co chci od práce, která se zdá být největším zdrojem mých frustrací? Tak jako s mnoha dalšími věcmi, někdy je důležité to říct nahlas. Musím přijít na to, jak moje přesvědčení, vnitřní nastavení a dovednosti dokážou přinášet lidem hodnotu takovým způsobem, abych byl součástí změn, které se teď dějí. Nemusí to být jenom ty uvedené výše, ale mít prostě pocit, že jsem něčím přispěl, že jsem aspoň pár lidí (a sebe) posunul někam dál. Hm, to je vlastně docela dobré, s tím už se dá pracovat.

Máloco mě dokáže vytočit tak, jako když se snažím mamce vysvětlit, jak funguje GoogleDrive, Word nebo obyčejný digitální foťák. Nikdo neví, jak bude vypadat svět za 40 nebo 50 let, ale jedno je jisté. Bude hodně jiný, než je teď. Technologie se o postará. A pokud nechceme být v očích našich dětí stejně neschopní, jako jsou teď v našich očích naši rodiče a prarodiče, musíme je otevřít dokořán a uvědomit si, jak skutečně vypadá svět, ve kterém žijeme. Jak vypadá svět v roce 2018.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

%d blogerům se to líbí: