Před časem jsem se bavil s pár kamarády a dostali jsme se k tomu, jestli je lepší být velká ryba v malém rybníce nebo malá ryba ve velkém rybníce. Ty dvě možnosti se mi nějak nezdály a řekl jsem, že nejlepší je být velká ryba ve velkém rybníce. Prý si ale nemůžu upravovat zadání jak chci a musím si vybrat jednu ze dvou původních možností. No dobře, tak jak to teda je? Zažil jsem už několikrát obě situace a zdá se, že poskytují dost odlišný zážitek. Zatímco velké rybě hraje její status na ego a příležitostně se opíjí svojí výjimečností, ta malá má co dělat, aby ve velkém rybníce přežila a udržela krok s ostatními. Velké rybě může být rybník už těsný, ale ta malá má spoustu možností a může si plout kam chce.

První situace znamená status, pohodlí, respekt a třeba i moc. Druhý scénář s sebou nese riziko, nejistotu, dobrodružství a neustálou potřebu se zdokonalovat, což je dovednost, ne které jsme byli po většinu historie existenčně závislí. Může to znít hloupě, ale tenhle jev je poměrně dobře popsaný. Tak třeba: Pokud lidem řeknete, že si můžou vybrat mezi dvěma domy. Sami by nic neplatili, třeba by ho dostali jako dárek. První dům stojí sedm milionů a je ve čtvrti, kde všechny ostatní domy stojí tři miliony. Nebo se můžou nastěhovat do domu, který stojí deset milionů, ale sousední domy v okolí stojí všechny dvacet. Většina lidí si vybere dům za sedm. Proč? Protože se velmi rádi poměřujeme a rádi si připomínáme, že jsme lepší než ostatní. Kreativní řešení pro rebely: Vzít dům za deset, prodat, koupit za sedm a tři mega si nechat.

Ale zpátky k rybám. Říká se, že pokud jsem nejchytřejší člověk v místnosti, pak jsem ve špatné místnosti. To znamená, že pokud chci růst a rozvíjet se, musím se pořád hýbat a dostávat se do nových situací. A nové situace s sebou přinášejí strach a nejistotu. Musím se naučit, jak se přizpůsobit a to co nejrychleji. Někde jsem četl, že ultimátní meta-skill pro moderní svět je schopnost učit se novým věcem. Co nejefektivněji absorbovat nové informace, umět je aplikovat a poučit se z vlastních a hlavně cizích zkušeností. Na fakta se už dneska nehraje. Než ale tohle pochopí i vzdělávací instituce, bude už zase všechno jinak. Každá hodina výuky by dneska měla začínat slovy „Tohle jsou poslední poznatky o naší realitě, které máme zatím k dispozici. S velkou pravděpodobností se toho hodně za vašeho život změní, ale teď jsme tady.“ A taky: „Uznávám, že naprostou většinu věcí o světě nevím. Najděte si to kdyžtak na Wiki nebo YouTube.“ To ale řekne málokterý učitel.

Školy by měly učit kritické myšlení, syntézu myšlenek a nápadů, kreativitu, emoční a sociální inteligenci, empatii a sebe-uvědomění. Proč nemáme předmět zaměřený na hackování flow? Zdá se, že to je klíčová věc pro všechny, kdo chtějí konzistentně dosahovat stavů hluboké kreativity a inspirace. Potřebuju světlo, tmu, ticho, hudbu? Každý by se měl naučit, kdy má nejvíc energie a kdy se cítí vyřízený. Potom si může práci rozvrhnout tak, aby nejtěžší úlohy kryly s maximem energie. Kolik hodin denně spánku potřebuju, abych dlouhodobě fungoval a byl zdravý? To je docela základ, protože pak se od toho můžu odpíchnout a říct si „OK, potřebuju spát X hodin denně. Jak bude vypadat mých zbývajících 24-X hodin?“ Jsem citlivý na nějaká jídla, která pak ovlivňují to, na co myslím nebo jak se chovám? Pro hodně lidí, co znám, to je třeba maso.

Souvisí to hodně se sebereflexí a pozorováním vlastního chování, což je někdy těžké. Problém s věcmi, které děláme automaticky, spočívá v tom, že je děláme automaticky. Nezpochybňujeme, nepozastavujeme se, neexperimentujeme, nepozorujeme. A proč vlastně?

Co si vzpomínám, rád jsem se učil o nových věcech. To je asi vlastní všem dětem. Problém je v tom, že spousta z nás v dospělosti přestane a spokojí se s tím, kde je. Zpohodlní. Když nad tím tak uvažuju, jsem vlastně závislý. Ani ne tak na nových myšlenkách, nových informacích, na neutichajícím proudu inspirace, který potřebuju ve svém životě mít. To by se mohlo zdát na první pohled. Já jsem závislý na tom procesu. Že se něco dozvídám, že rostu, že teď vím něco, co jsem před minutou nevěděl. Někde pod tím vším je velký hlad po poznání, který se v různých obdobích projevoval různě. A není to o faktech, o informacích, o aspiraci stát se chodící encyklopedií. Je to o tom stát se plnějším člověkem a skrz okolí poznávat sebe sama. Co můžu z mé omezené zkušenosti soudit, to je klíč, který otevírá spoustu dveří.

Říká se, že každý člověk by měl v životě zkusit vydělat milion dolarů. Ne kvůli těm penězům, ale kvůli tomu, kým se musí stát, aby se mu to podařilo. Většina lidí asi vůbec neuvažuje v takových částkách, spíš přemýšlí, jak mít o pár tisíc na výplatě víc. Takový cíl najednou vyžaduje zásadní změnu v myšlení. V tradingu platí to samé. 20 % jsou znalosti, které si může nastudovat kdokoliv. 80 % je v hlavě. Zvládání emocí, trpělivost, disciplína. To jsou věci, které se špatně předávají někomu jinému. A ještě si neopustím jeden příklad. Každý z nás je asi schopný popsat dokonalého partnera. Vzhled, vlastnosti, koníčky, hodnoty. Co je ale zajímavější, je zkusit napsat, jakého partnera by asi takový člověk sám chtěl? Sebevědomá, ambiciózní žena asi bude chtít podobně zaměřeného muže. Správná otázka tedy asi není „Kde takového partnera najdu?“ ale spíš „Kým se musím stát, aby o mě ten druhý měl vůbec zájem?“

Jakým člověkem se musím stát, abych dosáhl v životě všeho, co chci? Třeba i toho být velkou rybou ve velkém rybníku, i když to zrovna není na výběr.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

%d blogerům se to líbí: