Nedávno jsem se bavil s kamarádkou, která žije na Zélandu více než 7 let. Je původně z Německa a domů by se už vrátit nechtěla a asi ani nedokázala. Proč? Protože lidi. Vyprávěla mi o tom, jak jsou Němci konzervativní a generace rodičů jen nerada vidí nějaké odchylky od toho, jak žili oni. Člověk by měl mít hned po škole jasno v tom, co chce v životě dělat a všechny jeho kroky by měly vést k jasnému kariérnímu cíli. Chceš být v D? V tom případě musíš začít nejdříve s A, pak se posunout k B, C a za 15-20 let možná budeš v D. Stejně nalajnované představy mají o tom, s kým by měl člověk chodit, kdy by se měl usadit a kdy založit rodinu. Jakou roli má v rodině žena a jakou muž. Samozřejmě jsem se jí smál, že jsou to přece Němci a co by chtěla. Co pro mě bylo jenom povrchním potvrzením zažitého stereotypu, pro někoho jiného může znamenat důvod, proč se rozhodne odjet na druhou stranu světa a už se nevrátit. To je najednou dost osobní.

Přiostříme. Taky jsem se bavil s holčinou z Pákistánu a klukem ze Srí Lanky a nestačil jsem se divit. V obou kulturách je stále normální, že rodiče dětem dohodnou sňatek a vezmou si ne toho, koho milují, ale předjednaného nápadníka, který má lepší postavení, více peněz, větší moc a bude přínosem především pro rodinu a její jméno. Kdyby měla tvá milá lepší práci, vydělávala by více peněz a měla nedejbože ještě k tomu vyšší titul, měl bys problém. Rande existují jenom v přítomnosti rodičů a nějaké společné bydlení, abyste se poznali a oťukali, nepřichází v úvahu. Wow.

Všechno tohle a spoustu dalších věcí ve mě vzbuzují silný pocit vděčnosti za to, kde jsem vyrůstal a jaké mám kulturní pozadí. Ne, naše země rozhodně není ideální, ale ve spoustě věcí je fakt sakra dobrá. Samozřejmě žiju ve své specifické bublině, ale rozhodně si nemyslím, že jsme tak konzervativní jako Němci a nebo některé jiné kultury. Je pro mě těžké nad tím uvažovat, protože nevím, jak bych se choval, kdybych v nějaké takové kultuře vyrůstal. Mí východní kamarádi se s tím zdají být v pohodě. To je holt život, co naděláš? Kulturu starou tisíce let nezměníš ze dne na den. Chtěl bych si o sobě myslet, že já v jejich pozici bych se vzbouřil, odjel ze země a tajně si někoho vzal i přes nepochopení rodiny, společnosti a světa vůbec. Prostě těžká romantika. Kdo ví, ale rozhodně jim nezávidím, protože takhle nevypadá svobodný život.

Mít jasnou cestu od A do D je někdy dost těžké. Obzvlášť když D není konkrétní věc, název pozice nebo počet nul na výplatě. Jobs ve svém projevu na Stanfordu mluvil o tom, jak umíme jednotlivé kroky naší cesty životem spojit jenom tehdy, když se na ně díváme zpětně. Ale když jsme v té dané situaci byli, neměli jsme ani páru, že věci do sebe zapadnou tímhle způsobem. Když nad tím tak uvažuju, tohle je fakt dobrý postřeh. Ten příběh si tvoříme až zpětně. V případě Jobse to rozhodně vyšlo, ale přijde mi to trochu moc „lineární“. Neil Gaiman o tom mluví trochu jinak. Jeho velkým snem bylo živit si psaním vlastních věcí, což si vždycky představoval jako vrchol hory, na který se chce dostat. A každé rozhodnutí, které kdy udělal, vycházelo z toho přirovnání. Posune mě to blíž k vrcholu nebo naopak dál? To se mi libí o něco víc.

Když jsem kdysi hledal obrázky pro nějaké článek, narazil jsem i na ten v záhlaví. Myslím, že klíčové slovo bylo sebeuvědomění a vystihuje to podle mě skvěle. Vzít kousky sebe sama, vytáhnout je na světlo, prozkoumat.. a aplikovat do vnějšího světa? Mysl a svět jako skládanka. Vtip je v tom zjistit, jak ty dvě věci do sebe zapadají. Jak JÁ pasuju do našeho světa, kde je moje místo. Když se na to dívám takhle, nedává žádný smysl nejdříve definovat D. K čemu mi je D, když ještě nevím, jestli jsem kompatibilní s A nebo B? Co třeba nejdřív zkusit najít dílky, se kterými se dokážu spojit já? A když už jich pár mám, je snadnější najít další a další.

Četl jsem jeden článek, ve kterém autor psal, že byl na nějaké akci, kde byli lidi z televize a několik Youtuberů, kteří měli prezentovat svoje projekty. Hlavní cena byl kontrakt na vlastní show. Většina lidí odprezentovala co měla a snažila se přesvědčit porotu, že oni jsou ti nej. A pak tam byl člověk, který začal otázkou, co vlastně ta televize hledá? Jaký formát, jakou délku, jaký obsah. Co na tom, že se to neshodovalo s jeho vlastní produkcí? Doporučil jim jednoho z lidí, kteří už prezentovali a odešel. Autor článku to potom vysvětlil asi takhle: Většina lidí jedná pouze ve svém vlastním zájmu a pokud z něčeho nemají prospěch, tak to neudělají. Jejich schopnost navazovat kontakty je omezená na jejich jediný dílek. A pak jsou lidi, kteří spojí dva kousky, které jsou úplně mimo ně, támhle další dva a za stejnou dobu mají hotovou podstatně větší část skládanky. To se mi taky líbí a myslím, že se to dá aplikovat i na jiné oblasti života než jenom networking.

Už jenom způsob, jakým vyděláváme peníze. Dny, kdy lidi měli jednu práci na celý život jsou dávno pryč. Místo definování arbitrárního D bychom měli začít u sebe. Co mě baví, co mě zajímá, v čem jsem dobrý? Co dělám i přesto, že mi za to (zatím) nikdo neplatí? Co mi dává pocit, že jsem naživu? Při čem ztrácím pojem o čase? Ohledně čeho mě lidi žádají o radu? Musíme začít od sebe, musíme začít od A. Potom nedává smysl, abychom šli jednou definovanou cestou, taky přece nemáme jednu jedinou věc, která nás baví. To bychom se ochudili o spoustu poznání a zážitků. Proč nemít více projektů, které tu kapsu naplní stejně dobře, jako jedna kariéra? Kromě toho, že to je daleko různorodější, je to taky bezpečnější. Když mě vyhodí z práce, jsem bez peněz. Když klekne jeden projekt z pěti, pořád mám další čtyři. Proč nespojit několik dílků tady a pár zase o kousek vedle? Není to lepší způsob, jak si poskládat puzzle života?

Téma o kterém se taky dost mluví je rovnováha práce a volného času. Momentálně pracuju od půl 9 do půl 6 a to za rovnováhu rozhodně teda nepovažuju. Není to jenom o čase, ale taky o tom, jakou práci dělám. Za work life balance nepovažuju to, že budu končit ve dvě. Co z toho, když budu nenávidět každou minutu a všechny lidi v kanceláři? Klidně budu dělat víkendy a po večerech, ale musí to být něco, co mi dává smysl a co můžu vytvořit jenom já. To je potom práce, která se nezdá jako práce. Někde jsem teď slyšel, že lidi, co se těší na pátek a děsí se neděle večer by měli přehodnotit celý svůj pracovní život. Klidně budu trávit víkendy jako pracovní dny, když potom budu moc trávit pracovní dny jako víkendy. A o tom to je. Proč bychom měli svůj život rozdělovat na dvě uměle vytvořené části? První, která se jmenuje práce a druhá volný čas? Není to snad všechno jedna moje zkušenost, můj jeden celistvý život?

Ale je tady problém. A ten problém se jmenuje strach. Radši totiž budeme celý život „chodit do práce“ než abychom vytvořili něco originálního, co nám dává smysl a přináší hodnotu druhým lidem. To druhé je totiž zdánlivě riskantnější. Můžeme přijít o peníze, můžeme selhat a ostatní se nám budou smát, nemluvě o tom, že to odnese i naše ego. Já si ale myslím, že daleko riskantnější je jenom chodit do práce. Důvod? Výčitky. Výčitky jsou rozhodování v minulém čase. A jak se říká, nikdo nebude litovat věcí, které udělal, ale věcí, které neudělal. Největší risk, který můžeme udělat, je vyhýbat se riziku. Jak říkal můj kamarád, lidi budou radši 40 let chodit do práce, která je nebaví, než aby se na půl roku uskromnili, žrali hlínu, a vybudovali něco svého. Jsme pohodlní, jsme netrpěliví a máme strach.

Lidi, kteří dokážou odolávat vlastnímu pokušení jsou prý v životě úspěšnější, protože dokážou směřovat delší dobu k vytyčenému cíli, který může být daleko v budoucnu a hodně mlhavý. Mají trpělivost a chápou hodnotu času. Testovali to na skupině dětí, kterých se zeptali, jestli by radši dostali jednu sušenku teď, nebo dvě sušenky později. Jedna holčička to údajně zabila tím, když se zeptala, co musí udělat pro to, aby dostala tři. Nevím jak ostatní, ale kdyby to bylo moje dítě, byl bych v tu chvíli hodně pyšný.

Život je dost dlouhý na to, abychom vytvářeli a stavěli, párkrát se spálili, spadli na hubu, zase se zvedli a šli dál. Život je taky dost dlouhý na to, abychom stihli všechno, co chceme, žili naplno a opravdu si ho vychutnali. Problém je v tom, že většina lidí přestane žít desítky let předtím, než zemřou. Život je jenom příliš krátký na to, abychom dělali to, co nás nebaví. Protože pak zavíráme oči a přežíváme, místo toho, abychom  skutečně žili.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

%d blogerům se to líbí: