Věřím tomu, že nám do života vstupují vždycky ti správní lidé ve správnou chvíli. To nutně ale neznamená, že z toho bude vždycky pozitivní zkušenost. Někdo nám pomůže na naší cestě o kousek dál, jiný nám zase nastaví zrcadlo a další záda. Co mají ale všichni lidi společné, je skutečnost, že se díky nim můžeme něco naučit. O nich samotných, o světě, o sobě. Myslím, že sebe poznání je jedna z nejdůležitějších věcí, které můžeme věnovat čas a energii. A k tomu potřebujeme další lidi. Jak říkal Alan Watts, dokud neslyšíme názory ostatních, sami vlastně nevíme, jaká jsou naše přesvědčení. Je to stejné, jako s tou horou. Republikáni ví, že jsou republikáni jenom proto, že existují demokrati. Že je někdo hipík se pozná tak, že není kravaťák a naopak. To, že na něco nemám názor je sám o sobě názor. Chápeme se.

Občas se ale stane, že zkřížíme cesty s člověkem, se kterým to prostě nejde. Je úplně někde jinde a veškerá komunikace se míjí účinkem. Často v takových lidech vidím odlesky sebe sama, nebo spíš toho, kým jsem byl kdysi. Je to zvláštní pocit, protože v té době před několika lety jsem si myslel, že nikdy už jiný nebudu. Že už jsem tak nějak „dospěl“, jsem „hotový“ a nijak zásadně se můj svět nezmění. Bylo to taky období, kdy jsem nebyl úplně šťastný a ze spousty věcí jsem vinil okolí. Když nad tím teď přemýšlím, je to úsměvné. Tehdy to ale úsměvné rozhodně nebylo. Když teď někoho potkám a takhle se v něm poznám, nevím, co mám dělat. Obzvlášť pokud to je někdo, s kým se vídám opakovaně. Abych byl konkrétní: Moje spolubydlící je typ člověka, který dokáže během minuty vysát z pokoje všechnu energii. Všechno je špatně. Práce, peníze, vztahy, zdraví, počasí i ježci na zahradě. Ze začátku jsem měl tendenci s ní o tom mluvit a snažil jsem se jí ukázat, že žít se dá i jinak. To samozřejmě nevyšlo a naopak to vedlo k několika zajímavým výměnám, které typicky končily vzájemným nasráním a jejím konstatováním, že ji hodnotím a odsuzuju.

Po naší několikáté výměně, kdy zase zmínila, že ji odsuzuju, jsem nad tím trochu přemýšlel. O to mi úplně nešlo, ale ok. Já si ego leštit nepotřebuju. Takže jsem to po čase vzdal a když mi v její společnosti není příjemně, odcházím. Nepovažuju se za typ, který by potřeboval shazovat druhé, aby se sám cítil dobře. Spíš by mi udělalo radost, kdyby se trochu osvobodili a povznesli se. Je pro mě naprosto fascinující, jak mají různí lidi různé energie. Jak to, že mi někdo dokáže tolik energie dát a jiný mi ji zase vzít? Myslím, že to druhé souvisí s nízkou sebeláskou a neustálou potřebou externího uznání. Je rozdíl, když někdo pevně stojí na vlastních nohách, má zdravé sebevědomí, miluje se a neodvozuje vlastní hodnotu od názoru ostatních lidí. Takový člověk asi nebude vyžadovat vyznání lásky a uznání od druhých, aby si potvrdil, že za něco stojí. Když to přijde, je to hezké, ale když ne, nevadí. Mám sám sebe a to je nejvíc. Chceš mě odsuzovat? Posluž si, je tvoje právo mít vlastní názory, které se neslučujou s mými, mě se to nijak nedotýká. Nelíbí se ti, že tě odsuzuju já? Stejně tak je moje právo vidět svět jinak. A pokud s tím máš problém, je to tvůj problém, ne můj.

Tak jako většina lidí, i já se považuju za „dobrého“ člověka, ať už to znamená cokoliv. A představa, že někoho odsuzuju, se mi nelíbí a nezapadá mi do obrázku, který jsem si o sobě sám vytvořil. Není to jednoduše jedna z věcí, kterou dobří lidi dělají. Zdá se mi proto, že existuje tendence tyhle nežádoucí vlastnosti potlačovat. A to nemůže být zdravé. Tak co s tím?

Nic.

V době přehnané společenské korektnosti má upřímnost obrovskou hodnotu. A myslím, že abychom dokázali být upřímní k druhým, musíme být upřímní nejdřív sami k sobě. Pravda je taková, že lidi vlastně hodnotím a odsuzuju. Možná to není správné, ale já to rozhodně dělám. Když vidím brutálně obézního člověka, jak do sebe cpe čokoládu, je těžké to nedělat. Měl by si radši jít zaběhat. Podobných příkladů máme kolem sebe každý dost.  Dává mi to pocit určité nadřazenosti a utvrzuje mě to v tom, že energie a čas, který do věcí dávám, má smysl. Ať už to je běhání, cvičení, snaha pořád se učit a zdokonalovat se, tenhle blog nebo další projekty. Proč bych měl jinak obětovat večery a víkendy, kdybych se nikam neposouval? Do jisté míry mě to utvrzuje v tom, že všechny moje každodenní prohry nejsou zas tak důležité. Hlavní je, jestli jdu správným směrem. Ne, jak často klopýtám.

Spousta lidí včetně mě má tendenci věci přikrášlovat, držet se zpátky a vyhýbat se konfliktům. Což může znít jako dobrý nápad, problém ale je, když se pak v nějakém konfliktu octneme. Nemusí to být vlastní vinou, ale dříve nebo později to nejspíš přijde. Myslím, že tyhle věci je třeba trénovat. Radši se jednou za čas dostat do bezvýznamné nepříjemné situace, než pak hasit, co se dá.

Někdo velmi společensky korektní by mohl říct, že můj minulý rok byl bohatý na výzvy a příležitosti pro růst. A ve sledu těch událostí jsem si uvědomil, že mám i druhou stránku, než tu, kterou dávám najevo a kterou nezná nikdo ani já. Je to stránka afektu, bouřlivého zoufalství hraničícího se šílenstvím a drásajícího pocitu bezmoci. Daleko za hranicí obyčejného vzteku. Místo toho, abych jí naslouchal, když byla ještě slabá, snažil jsem se ji potlačit, protože jsem si myslel, že to je tak správné. Žila ve mě už dlouho a čím více jsem ji potlačoval, tím silnější byla. Považuju se za klidného člověka, ale i to musí být něčím vyvážené. Příroda funguje na principu krátkodobých výkyvů a dlouhodobé rovnováhy a lidi nejsou výjimkou. Co je na jedné úrovni chaos a destrukce, na vyšší úrovni je harmonie.

Tenhle článek je trochu zvláštní. Původně jsem měl v plánu psát úplně o něčem jiném, ale nešlo to. Nedokázal jsem nad tím tématem uvažovat a vracel jsem se pořád sem. Zdá se, že chtěl být napsán.

Stejně jako hory, i lidi mají dvě strany. A místo toho, abychom se snažili vyhovět arbitrárním standardům společnosti, bychom měli pracovat na přijetí sebe sama jako celku. Se vším, co k nám patří. U těch dobrých vlastností nám to jde tak nějak samo. Lidí nás chválí za to, jak jsme pečliví, pracovití, kreativní. U těch méně dobrých to je těžší, protože jsme od mala vedeni k tomu, abychom se jich zbavili a abychom byli „hodné“ děti. To ale přece nejde. Když se dva lidi opravdu milují, milují se jako celky, takoví, jací skutečně jsou i nejsou. Možná bychom měli trochu té lásky nasměřovat i sami k sobě a naučit se přijímat to dobré i zlé v nás. Smyslem (mého) života není být kamenným Buddhou nebo světcem, ale plným člověkem, který je věrný tomu, kým doopravdy je.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

%d blogerům se to líbí: