V předchozím příspěvku jsem zmínil, že spousta lidí drží sebe sama pod potenciálem toho, čeho by mohli dosáhnout. Já to rozhodně dělám taky, ale pracuju na tom. No a když si člověk jednou uvědomí, že jedinou překážkou dosažení všechno, co kdy chtěl, je on sám, nabízí se několik otázek. Zejména proč to tak mám a co s tím budu dál dělat. Když jsem si to uvědomil já, byl jsem zrovna v sauně a přesto, že byla vytopená na 100 stupňů, dostal jsem hned zimnivku a cítil silný pocit mravenčení po celém těle. Jako by se ve mě něco probudilo. Mám to i teď, když o tom zrovna píšu a naučil jsem se to vnímat jako signál, že jsem se zase o něco přiblížil osvobození a pravdě. Minimálně té osobní.

Lidi se nerodí plní strachu, domněnek a daných vzorců chování. Všechno tohle jsou výtvory mysli, které přebíráme od ostatních lidí. To, že obrovsky důležitou roli hraje rodina a pak škola, asi není třeba dál rozvádět. Když se podívám na svůj brzký život, tak je mi jasné, že moje nedostatky ve vztazích mají původ v rodině a nízké sebevědomí ve škole. Možná to příliš zjednodušuju, ale myslím, že je to tak.

Nikdy jsem si totiž o sobě nemyslel, že jsem nějak extra schopný nebo chytrý. Na prvním stupni samé jedničky, ale to měli stejně všichni. Na druhém stupni sem tam dvojka, protože jsem nepovažoval za důležité se připravovat i doma a začal jsem se vzdalovat šprtům. Nebo spíš oni mi. Přišel gympl, na který jsem se dostal sice v pohodě, ale žádná sláva to taky nebyla. No a tam to bylo zajímavé. Zatímco se spolužačky zuřivě učily, naše parta trojkařů byla věčně vysmátá a po škole jsme radši chodili na pivo. Postupně jsem si zvykl, že jsem průměrný. Vysoká to samé, nikdy jsem neusiloval o lepší známky, protože nebylo proč. Chtěl jsem dostudovat s minimem úsilí a na známky se stejně nikdo neptá. Zlom přišel s dimplomkou a roli tam sehrály asi i výčitky svědomí, že jsem na tu školu tak kašlal. Chtěl jsem, aby moje práce byla něco víc než průměr, protože úroveň diplomek obecně považuju za komickou. Vymyslel jsem si projekt, našel vedoucího, o kterém jsem věděl, že má vysoké nároky, bude nade mnou držet bič a tudíž je šance, že výsledná práce bude kvalitní. Projekt jsem zrealizoval, dostal cenu děkana a u obhajoby nabídku k PhD studiu. Najednou to šlo. To už jsem ale tou dobou věděl, že univerzita není pro mě.

Začal jsem pracovat a náš nově vzniklý tým hodili hned zezačátku pěkně do vody a plav. Tak jsem plaval. Byl jsem tam 15 měsíců a za tu dobu se nějak stalo, že jsem pomohl vybudovat tým, který je nejschopnější a nejzkušenější v celém oddělení a jsem neskutečně pyšný na to, jak daleko jsme se všichni za tak krátkou dobu posunuli a že jsem toho mohl být součástí. Protože jsem ale chtěl jet už dlouho na Zéland, sehnal jsem si víza a dal výpověď. V prioritách je třeba mít jasno, že? A vlastně se nějak přihodilo, že jsem pracoval pro NZ společnost, která má kanceláře ve Wellingtonu a zrovna tam někoho hledali. Synchroniciy se dějí neustále, jenom na ně musíme být naladěni. Takže jsem teď tady a po dlouhé době jsem opravdu šťastný. Aspoň většinu času 🙂

Pracovat pro kohokoliv nevydržím, to už jsem si taky uvědomil. Chci žít podle sebe, ne podle pravidel, která mi stanovuje někdo jiný. No a o tom je taky tenhle blog. Teď je to ale skvělé a jsem neskutečně vděčný za všechno dobré, co se v mém životě děje, a že můžu zažít tuhle úžasnou zemi jinak, než většina cizinců.

Nedávno se mě kamarád zeptal, jakou superschopnost bych chtěl mít. Klasické odpovědi typu létání a neviditelnost mi přišly moc povrchní, takže ze mě nakonec nic nedostal. Potom jsem nad tím ale přemýšlel a uvědomil jsem si, jak důležité je znát sama sebe. Kdo dokonale pozná sám sebe, má vyhráno, protože ví kdo je, co chce, co mu jde a naopak nejde. Nepřetvařuje se, protože chápe, že to k ničemu stejně nevede. Být sám sebou je nejlepší filtr v životě ohledně lidí i rozhodnutí. Takže jsem si říkal, že takové sebe-vědomí a sebereflexe je vlastně taky superschonost. Nebo spíš superdovednost, protože to je něco, co dokážeme rozvíjet a reálně získat. S takovým člověkem pak nikdo nemůže pohnout. A to je obrovský pocit svobody.

Mám ve svém okolí velké množství skvělých lidí, kteří o sobě pochybují a kteří si myslí, že jsou (pod)průměrní. Místo toho, aby byli sami sobě oporou jsou nejistí a spoléhají se na názory a vzorce ostatních v jejich okolí. Což je zrádné, protože lidí, kteří nám říkají, co bychom měli a neměli, kdo jsme a kdo nejsme, je vždycky dost. A pak se snaž vyhovět všem. Musíme se znovu naučit důvěřovat sami sobě. Věřit v sebe sama. Stačí se jenom podívat ze sebe a zhodnotit naši cestu. Nikdo jiný nemá právo to udělat, protože každý máme jinou definici úspěchu. Problém je v tom, že když se pohybujeme celý život mezi nejlepšími a schopnými lidmi, je lehké se vidět průměrně a nevěřit si. Sebereflexe, nadhled, kontext.

Vím, že se potřebuju v životě posunout dál k větší svobodě a samostatnosti. V porovnání s některými jsou toho dokázal hodně, v porovnání s jinými zase skoro nic. A o to tady jde. Srovnávat se není k ničemu, všechno je relativní. Daleko lepší otázka je:

„Jsem teď blíž tomu, co skutečně chci? Žiju tak, jak chci, nebo se tomu aspoň pomalu přibližuju? Žiju šťastnější a  naplněnější život?“

A nejvyšším soudcem jsem tady jenom já. Nikdo jiný nezná moji cestu. Nikdo jiný neví, odkud a kam jdu. Přestaňme se konečně navzájem srovnávat a místo toho začít pracovat na tom, abychom zítra byli o nepatrný kousíček lepší než jsme dneska. Protože život je maraton, ne sprint. A vyhrajou ti, kdo běží možná pomalu, ale pořád.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

%d blogerům se to líbí: