Tady udělám výjimku a název článku nechám částečně v angličtině, protože mě jednoduše nenapadá výstižný přepis. Jde o umění nezabývat se zbytečnými věcmi, které mi berou energii a nic mi nepřinášejí. Ne, není to věda, ale umění. Člověk si musí najít vlastní hranice, ale jedno je jisté – příliš mnoho času a energie věnujeme hloupostem. Skvělým příkladem jsou zprávy. S naprostou většinou událostí, které se člověk dozví v novinách nebo v televizi, stejně nic neudělá nebo se ho netýkají. Pokud mě něco zajímá, informace si vyhledávám sám a nespoléhám se na někoho jiného, až danou věc prožene přes několik filtrů a naservíruje mi ji pod nos. To je systém, který v dnešním světě nemá místo a věřím, že časem bude nahrazený modelem, který používá třeba Facebook. Obsah maximálně přizpůsobený konkrétnímu uživateli. Proč by mělo deset různých lidí dívat na jedny a ty samé zprávy? To prostě nedává smysl.

Tohle „umění“ má podle mě ale ještě daleko lepší aplikaci, než jenom v tom, čemu věnujeme pozornost a co si pouštíme do hlavy. Jde o ostatní lidi. Lépe řečeno o NÁZORY ostatních lidí, které směřujou na mou osobu. Když jsem byl v Americe na W&T, dostal jsem nejhorší radu v životě: „Musíš se starat o to, co si o tobě ostatní lidi myslí“. V té době jsem se viděl spíš jako rebela, které na názory ostatních kašle, ale opak byl pravdou. Všichni asi máme potřebu někam patřit, být přijímáni a obecně mít pocit, že nás má někdo rád. Takže děláme ústupky a někdy se přetvařujeme. Postupem času se naučíme, jak být oblíbení v kolektivu. Každý přece ví, že v počtu je síla. Kdysi jsme na tom byli existenčně závislí, protože kdo nebyl součástí tlupy, nepřežil. Další srandovní pozůstatek pravěkého archetypu, který je dneska úplně mimo mísu.

Posledních několik týdnů a měsíců je opravdu jízda. Prošel jsem si hodně špatnými stavy a po nich momenty čisté extáze, pro které stojí za to žít. Tahle země mě neskutečně obrací do sebe a nastavujeme mi zrcadlo, které jsem ještě nezažil. Ukazuje mi všechny moje bolístky a nezpracované domnělé křivdy, všechny strachy, které mám už deset nebo dvacet let, všechny pocity nejistoty a nízkého sebevědomí. Tady jsem si uvědomil, proč si doopravdy nejdu za tím, co chci. Nevěřím si. Bojím se, že to nedokážu, že nejsem dost dobrý, že si to nezasloužím. Pořád jsem se viděl jako toho hubeného ustrašeného kluka, kterým jsem kdysi skutečně byl. To je jedna část skládanky. Druhá část je, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. Proč se o něco snažit, když to nemusí vyjít? A kdyby to náhodou nevyšlo, zase to odnese moje sebevědomí. Takže se o nic pokoušet nebudu a radši se budu chlácholit tím, že kdybych ale OPRAVDU chtěl, tak bych to dokázal. Vztahy, práce, cestování, zážitky. Jenže já o to vlastně ani tolik nestojím, tak proč se vůbec namáhat, že? Tyhle zdánlivě protikladné věci (pokřivená self-image a zvláštní pocit „nadřazenosti“ nad jakoukoliv skutečnou snahu) vychází z jedné věci. A tou je nedostatek sebevědomí. Je jednodušší schovávat se za masku výjimečnosti a nadřazenosti než si přiznat, že mám doopravdy strach se pouštět do čehokoliv mimo moji komfortní zónu.

A důvod? Pokud neuspěju, utvrdí mě to v tom, že jsem k ničemu a ostatní jsou lepší než já. Vždyť přece oni nezažili prohru a neúspěch, tudíž jsou chytřejší a schopnější, že? Chyba. Jediné, co to znamená, je, že já mám více odvahy. Možná jsem prohrál, ale oni ani nemají odvahu na to, aby hráli. A v tom to je. Je spousta skvělých citátů a myšlenek o neúspěchu, ale do toho se teď úplně pouštět nechci. Tady jde o to, že často nejednáme proto, že se bojíme, co tomu řekne okolí. Srát na okolí. Tohle je můj život a můj příběh. Nelíbí se ti, jak se rozhoduju nebo co dělám? To je tvoje věc, která se mě ani v nejmenším netýká. Hezky o tom mluví Dušek: „My jsme vlastně v rukou neomalenců. Nám někdo řekne: „Ty jsi ale debil“ a my se zhroutíme… . …Pochopme, že když nám někdo řekne: „Ty jsi ale debil“, že nás se to netýká.. To je jeho věta, on to říká, on nám něco něco sděluje o svém světě, o svém způsobu uvažování“. To je třeba pochopit.

A neodpustím si ještě jednu věc, která s tím vším souvisí. Nedávno jsem se přistihl, že když mluvím s někým, kdo má jiný životní styl nebo jiný typ práce, který mi přijde atraktivní, mám tendenci svoje rozhodnutí obhajovat. Příklad: Hledal jsem si bydlení a narazil jsme na týpka, co byl vášnivý lezec a dělal výškové práce. Když se mě zeptal, co dělám já, začal jsem se vykrucovat že dělám pro IT společnost a sedím celý den v kanclu, ale jenom dočasně, protože jsem pro ně dělal i doma a bla bla bla. Můj myšlenkový pochod: Sezení v kanclu není tak cool jako viset na výškové budově a potřebuju dobrý důvod, abych ospravedlnil, proč to teda dělám.

Nebo při pobytu ve tmě. Jiný člověk, stejná otázka. Místo jednoduché odpovědi jsem vysypal i důvody, ne které se mě nikdo neptal a které nikoho stejně nezajímaly. Proč? Protože práce v kanclu není tak spirituální a cool jako pobyty ve tmě. Nechodím za měsíčku sbírat bylinky a to je špatně, protože bych to dělat měl. Nemám odvahu vykašlat se na práci, která mě nebaví, proto mám potřeba tohle svoje rozhodnutí ospravedlňovat ostatním, ale především SOBĚ. Tohle je jeden z nejlepších ukazatelů, co znám. Kamarádka mi zase říkala, jak studovala v zahraničí ve městě, které se jí nelíbilo a na škole, která ji nebavila. Když se jí další kamarád zeptal, jestli je šťastná, vyklopila mu různé důvody, jak je to sice nuda, ale levné, že dostala stipendium a jinak by si to nemohla dovolit, jak to je dobrá zkušenost do budoucna a bla bla bla. Kamarád ji nachytal, když podotkl, že se jí na nic z toho neptal. Ptal se jenom na to, jestli je šťastná.

Obhajovat svá rozhodnutí je pošetilé. Většinou o to ti lidi ani nestojí a hlavně je to MOJE rozhodnutí. Já vím, proč to dělám. Nebo třeba nevím, ale jsem zasekaný a potřebuju to promyslet. Nikdo nás nemůže soudit, pokud jim sami tu moc nedáme. A jestli jsme ji někdy odevzdali, musíme si ji zase vzít zpátky.

Myslím, že když si dokážeme upřímně říct a opravdu CÍTIT větu: „Je mi úplně jedno, co si o mě ostatní myslí“, začneme se probouzet. Aspoň tak to teď cítím já.

The art of being yourself = the art of not giving a fuck what other people think about you.

Někdy je to těžké, protože často nejsme navyklí tak uvažovat a jednat. Chce to cvik. A osobně považuju za osvěžující, když někoho takového potkám a ten člověk je třeba extrémně upřímný, spontanní nebo jinak „svůj“. To jsou lidi, kteří skutečně vyčnívají z davu a se kterými chci být dál v kontaktu, protože vždycky vím, na čem s nimi jsem. Stát se sám sebou je umění. A stejně jako v umění, neexistuje správný nebo špatný způsob. Je tady jenom cesta, kterou má každý z nás jinou. Vesmír je totiž zařízený tak důmyslně, že všichni zažíváme individuální zkušenost, která je absolutně jiná než zkušenost někoho dalšího. No není to skvělé? Proč se v tom případě plést do cesty někomu jinému, když na té naší bude vždycky místo?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

%d blogerům se to líbí: