Dneska je neděle, čas odpočinku. Protože jsem se ale nechtěl jenom flákat, tak jsem se rozhodl, že si přivstanu a půjdu si zaběhat. Zběžně kontroluju předpověď a hlásí, že zrovna teď je 33% šance, že bude pršet. Kouknu z okna a svítí sluníčko. Meteorologům to zase nevyšlo, nic nového. Žiju teď na Zélandu a počasí se tady mění absurdním způsobem a proto jsou předpovědi velmi nepřesné. Beru boty, lehký strečink a vyrážím. Po prvních 100 metrech ale začíná drobně pršet a je to vlastně příjemné (teď je tady jaro a teploty kolem 13 stupňů). Padají malé kapky, které prosvětluje ranní slunce a zdá se, jako by padala božská mana. Vidím duhu, která je tak blízko, že bych se jí mohl skoro dotknout.

Pokračuju dál a užívám si prázdných ulic, skvělých výhledů a všudypřítomné zeleně. Mezitím se pořádně rozpršelo, ale nevnímám to. Běží se mi dobře a brzy jsem v půlce trasy, otáčím to a vracím se zpátky. Když sbíhám kopec a pomalu si začínám přát, aby už přestalo pršet, protože jsem durch a přestává mě to bavit, míjím dvě asi padesátileté místňačky, jak ve slušném tempu a s úsměvem na tváři ženou nahoru. A ještě se u toho spolu baví. Lidi tady jsou neuvěřitelně tvrdí a zvyklí na vrtkavé počasí, pomyslím si. Mají prostě jiné standardy, když přijde na počasí a na pohodlí. Stydím se, že jsem tak měkký a běžím dál. Asi po dalším kilometru se náhle zvedl vítr a déšť ještě zesílil, takže mě teď bičují vodorovné provazy vody a fakt si přeju, abych už byl doma. Po silnicích se valí neuvěřitelné množství vody a co začalo jako lehký jarní deštík je teď regulérní průtrž mračen. Vybíhám další kopec a říkám si, že už snad nemůže být hůř. Může. Kroupy.

Dobitý, promočený a prochladlý se ženu do koupelny, dávám si horkou sprchu a zaslouženou snídani, která chutná skvěle. Cítím, jak se mi v těle rozlévá teplo a příjemný pocit únavy. Je mi báječně, protože mám pocit, že jsem se překonal, že jsem něco dokázal, že jsem se trochu posunul. Kdybych počkal ještě dalších pět minut, začalo by mezitím pršet a asi bych vůbec nevyrazil.

Říká se, že život začíná za hranicí komfortní zóny a myslím, že je to pravda. Minimálně takový život, který opravdu stojí za to pro-žít. Jenom je někdy těžké, udělat VĚDOMĚ ten krok a vystavit se něčemu novému, něčemu co nás děsí nebo může být nepříjemné. Naštěstí je svět zařízen tak důmyslně, že se často ocitneme v situaci, kdy nemáme jinou možnost. A tím, jak děláme pro nás dříve nemožné věci, si budujeme sebedůvěru a posouváme si hranice toho, čeho můžeme dosáhnout a s čím se spokojíme. Rosteme osobně, ve vztazích, budujeme si dovednosti. Rozvíjíme svůj potenciál a o to tady jde především. Nikdo totiž přesně neví, čeho všeho může dosáhnout. Víme jenom, když svého potenciálu nedosahujume a pak stagnujeme a cítíme, že máme na víc.

Příliš mnoho skvělých a schopných lidí si myslí, že jsou průměrní nebo nic neumí. Potkávám je každý den a jsem jedním z nich. Náš nervový systém je naprogramovaný k tomu, aby hledal nebezpečí a obecně věci, které nefungují a/nebo představují nějakou hrozbu. V minulosti to byla otázka života a smrti, ale žijeme v době, kdy všechny tyhle archetypy našeho prehistorického těla nabývají úplně jiných rozměrů. Co nám dříve pomáhalo přežít, nám dnes brání v tom, abychom naplno žili.

Myslím, že je načase si uvědomit, že naše chování, přesvědčení a VŠECHNY myšlenky přicházejí zvenku. Když se narodíme, jsem čistí – tabula rasa – a nevíme, co jsou slova, věci, co je svět a jak lidi žijí. Čas, prostor, strach, láska a radost jsou koncepty, které nám zatím nebyly vysvětleny. Nic o nich nevíme a přesto je žijeme. Každý z nás má teď možnost se svobodně rozhodnout, jestli chce dál věřit tomu, co mu kdysi naprogramovalo okolí, nebo si vědomě vytvoří vlastní verzi reality.

Říká se, že člověk je kombinací nejbližších pěti lidí, které má ve svém životě. Díky internetu máme neuvěřitelnou možnost se zdarma učit od těch nejlepších lidí na světě, ať už to je kdokoliv. Můžeme zásadně ovlivnit, čí myšlenky přejímáme. Ne, není to tak osobní, nejsou tam ty samé emoce, nemůžeme jim podat ruku nebo je obejmout. Ale můžu se jimi nechat inspirovat a věci, které se mi líbí, aplikovat na svůj život. Zdá se mi, že to je věc, kterou si většina lidí dostatečně neuvědomuje. Nikdy jindy v historii lidstva nebylo tak snadné změnit si život, jako to je dnes. Přístup k informacím a vědění je neomezený. Proč si tedy nevybral myšlenky, které s námi opravdu rezonují a pomohou nám vytvořit si vlastní svět, který je smyslu-plný, lásky-plný a dělá nás neskutečně šťastnými?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

%d blogerům se to líbí: