Jsem sen a zdám se sám sobě. V době, kdy dějí se změny, už nestačí mi stěny vlastní představivosti, minulosti a budoucnosti.

Chci strachy nechat za sebou, a když mraky táhnou oblohou, mé srdce táhne s nimi, bez úsudku a bez pocitu viny.

Srdce, které mluví tiše, někdy méně, někdy vice, ale pořád stejně prosebně.

Mluví ke mně jako ke každému. Šeptáme si sami sobě a přesto se neslyšíme, protože jsme uvěřili, že jsme vlastně někdo jiný.

Že dějí se nám věci, které nechtěli jsme přeci, a může za to svět. Tedy svět umělých vět, protože ta iluze je v hlavě. Hravě si lze představit, že srdce iluzemi netrpí, neboť dobře ví, co se musí přihodit.

Čím je třeba projít a co prožít, aby se duše přiučila a posléze se povznesla zase o pár pater výš. Nebo spíš blíž tomu, čím všichni doopravdy jsme.

Jsme sny.